Naše muzeum není interaktivní a to je dobře, zní z expozice básníka Otokara Březiny
V Česku je plno zajímavých muzeí, která stojí stranou zájmu masové turistiky. Typickým příkladem jsou muzea malířů, hudebníků nebo spisovatelů. Třeba takový Václav Jebavý, který psal básně pod pseudonymem Otokar Březina, má dokonce muzea dvě, jedno v rodných v Počátkách a druhé v Jaroměřicích nad Rokytnou, kdy žil, psal a také zemřel. Nečekejte ale muzeum interaktivní s moderními prvky, správci muzea chtějí mít všechny při starém jako dřív.
Muzea se snaží být co nejvíce interaktivní, aby přilákala turisty. Jsou ovšem místa, kde je slovo „interaktivní“ téměř zakázané. Třeba muzeum básníka Václava Jebavého, kterého budete nejspíš znát pod pseudonymem Otokar Březina.
Významný český symbolista učil, psal a pracoval v Jaroměřicích nad Rokytnou. Muzeum nenabízí žádné digitální efekty nebo blikající obrazovky. Jen ticho, vůni starého nábytku a poezii.
„Co skříň, to jeden úsek básníkova života. Počátky, kde to počalo, studia v Telči, další jeho učitelské působení v Nové Říši a tady Jaroměřice, kde zůstal a zemřel, “ vypráví Lenka Štraubová ze společnosti Otokara Březiny.
Muzeum tvoří především fotografie, knihy a osobní předměty básníka. Parkety vržou, bytelný nábytek získal patinu už dávno a ve vzduchu jsou cítit staré časy. „Jako učitel vystupoval pod jménem Václav Jebavý a jako básník jako Otokar Březina. On měl dvě jména a má dvě muzea,“ doplňuje Anna Zlatušková.
„Muzeum je aktuální je tím, že má genius loci. Jak básník byt opustil, tak to tady zůstalo,” říká spokojeně průvodkyně Helena Stejskalová. V zásobě má obrovské množství detailů ze života básníka a vypráví je tak zaujatě, jako kdyby ho osobně znala.
„S téměř ničím jsme tady nehnuli.” Tím má průvodkyně na mysli období, kdy muzeum vzniklo. Po nástupu komunistů k moci zanikla i původní Společnost Otokara Březiny a obnovili ji teprve po roce 1989. „Na ten dům už byl demoliční výměr, ale podařilo se ho zachránit,” dodává průvodkyně.
Malá návštěvnost
Ženy ze Společnosti Otakara Březiny, které se v muzeu sešly, svorně lkají nad návštěvností muzea. „Bohužel lidí chodí málo. Březina je v současné době trochu jako na okraji. My toho všechny litujeme. To třeba jdou kolem studenti, celá skupina, a ani je nenapadne zastavit. Na druhou stranu chodí sem lidé, které to vůbec nezajímá, maximálně se zeptají, kde je toaleta,“ zlobí se Anna Zlatušková. „Muzeum není interaktivní, a to ani nechceme. Rádi bychom tu viděli vážné zájemce o odkaz Otokara Březiny.“
Jediným interaktivním prvkem je černý klobouk, který visí na staromódním dřevěném věšáku. „Ten věnovala Březinovi manželka jeho přítele, malíře a sochaře Františka Bílka.
„Měli oba stejné. A nasadil si ho i Václav Havel, když tady byl na návštěvě,“ vzpomíná Zlatušková. „Máme takovou legendu. Kdo si ho nasadí, vstoupí do něj duch básníka. Začne psát básně nebo milostné verše.“
Klobouk si turisté rádi vyfotí, zatímco pohovka, kterou věnoval Karel Čapek, zůstává opatrně označená cedulkou: „Nesedat.“ Karel Čapek se s básníkem přátelil a především si podle průvodkyně liboval v květinách na zahradě. Ta nese jméno Zahrada symbolů a inspirací byl vztah Otokara Březiny a Karla Čapka.
„Čapek sem jezdil na návštěvy a z místního zahradnictví si vozil skalničky. Po Březinově smrti si je dál objednával poštou,“ říká Lenka Štraubová. Dnes tu rostou koniklece, kakosty i všechno tu má jméno po Březinových sbírkách.
„Cesta se jmenuje Tajemné dálky, jezírko je Hudba pramenů, květiny na východní straně připomínají Svítání na západě,“ dodává průvodkyně Helena Stejskalová.
Sto padesát metrů od muzea se rozkládá hřbitov a tady je pohřbený na jasně viditelném hrobě básník symbolista Otokar Březina. A sem také chodí turisté. I když také poskrovnu.
Hrob tvoří sousoší a u paty pomníku je rozložená Kniha života. Bývala ze slitiny, zloději kovů ji ale ukradli a tak ta současná je z plastu. Jak symbolické.
