„Byl to ten největší aha moment, ale i ten nejsilnější vztek, jaký jsem kdy pocítila,“ vzpomíná novinářka a literární redaktorka Klára Kubíčková na to, když jí ve 42 letech diagnostikovali ADHD.

„Jaký život bych žila, kdybych se o své diagnóze dozvěděla už jako malá? Dokázala bych se neuštvat? Naučila bych se šetřit své zdroje? Nenaskakovat na každý rychlý dopamin, který jde kolem mě, nevytvářet situace, které mi ho dokázaly vyplavit, nepouštět se do adrenalinových závodů s vlastní kapacitou?“ zamýšlí se v úvodu knihy, který dala dohromady společně s terapeutkou Janou Srncovou.

Co znamená žít s ADHD? Kubíčková to popisuje jako nedostatek přirozeného dopaminu v mozku. Když tedy nemá čím uspokojit své tělo, vyhledává ho jinde: v nových projektech, adrenalinových situacích a osobních i pracovních výzvách.

„Nehledím na už rozjetou práci, kterou je třeba dotáhnout, láká mě to nové, čerstvé, neosahané. Nevnímám únavu, neposlouchám své tělo, které padá vyčerpáním. Nesoustředím se, a když už ano, dá mi to velkou práci a sebere mi to hodně energie, která mi pak chybí jinde,“ přibližuje.

Hyperaktivita, nesoustředěnost a impulzivita pak podle ní vytváří koktejl bolesti, zahlcenosti a chaosu, který šíří kolem sebe. A poznamenává práci i vztahy – včetně vztahu k sobě samé.

„Dívky a ženy s ADHD nejsou tak často impulzivní a hyperaktivní jako chlapci, ale častěji vykazují deprese, úzkosti, různé poruchy pozornosti, zapomínají, mají časovou slepotu. Často se s tím vážou poruchy příjmu potravy,“ osvětluje Kubíčková projev diagnózy v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.

„Ženy také špatně spí, mají pocity zahlcení, sociální úzkost. Nebo to jsou věci, které souvisí s takzvaným syndromem hodné holčičky. To znamená, že mají neustálou potřebu vyhovět svému okolí. Také jsou často hypersenzitivní a říká se jim, že jsou to hysterky, co se málo snaží.“

Prostřednictvím příběhů takových „roztěkaných“ žen kniha ukazuje, jaké škody může v jejich životech napáchat tlak neurotypické společnosti na to, aby ženy s ADHD vyhověly jejím požadavkům. 

Z příběhů, které s autorkami sdílelo několik desítek žen, ovšem vychází i naděje. Život s ADHD sice není snadný. Pokud ovšem diagnostikované ženy svou jinakost vnímají a svoje potřeby neupozaďují, ale naopak o nich nahlas mluví, začne je vnímat a přijímat i společnost. 

Knihu vydalo nakladatelství Host.

Chcete se zapojit do soutěže o 5 knih Roztěkané? Napište nám do pátku 11. července do 18.00 na e-mailovou adresu [email protected] odpověď na následující otázku: