Zákaz duhových vlajek, účast Izraele i vliv války na Ukrajině. Eurovize nikdy nebyla apolitická
Švýcarská Basilej už příští týden pořádá 69. ročník Eurovize, ve kterém Česko zastoupí zpěvák ADONXS. Soutěž, která vznikla po druhé světové válce s cílem propojit Evropu hudbou, si dlouhodobě zakládá na své apolitičnosti. Jenže ta je dnes spíš fikcí. Od vyloučení Ruska, přes debaty o účasti Izraele až po zákaz duhových vlajek: Eurovize je stále víc zrcadlem evropských kulturních a politických střetů.
„Eurovize je cool – a samozřejmě, apolitická!“ ušklíbla se do kamery hvězdná švédská moderátorka Petra Mede během druhého semifinále loňského ročníku Eurovize. V satirickém vystoupení zpívala o tom, proč Švédi tak moc tuto soutěž milují – od obsese finskými saunami, až po recyklace zašlých eurovizních hvězdiček.
Její poznámka ale před rokem vyzněla ironičtěji, než organizátoři možná zamýšleli. V posledních letech je totiž vliv evropské geopolitiky na pořad, který loni sledovalo 240 milionů lidí, víc a víc patrný.
Hudba v době válečné
V úterý se v médiích objevila zpráva o tom, že ruská armáda ostřelovala město Myrnograd, ze kterého pochází zpěvačka Krystyna Staryková z kapely Ziferblat. Ta letos s písní Bird of Pray reprezentuje Ukrajinu na Eurovizi ve švýcarské Basileji.
Není to přitom poprvé, co se ruské útoky zaměřují na hudebníky reprezentující Ukrajinu v této soutěži. Předloni dopadly rakety na malé město Ternopil na západě Ukrajiny přesně během eurovizního vystoupení elektropopového dua Tvorchi, které z města pochází.
Ruská státní televize se sice Eurovizi vysmívá a vyřazení Ruska v roce 2022 (jako reakci na invazi na Ukrajinu) označuje za velkou čest, Kreml si ale kulturní význam bezesporu uvědomuje. Důkazem může být plánované obnovení Intervize.
Náhrada za Eurovizi. Rusko obnoví soutěž Intervize, která se konala za Brežněva
Číst článek
Před více než čtyřiceti lety šlo o sovětskou odpověď na Eurovizi, jeden z kulturních symbolů rozdělení železnou oponou. Letos chce ruský prezident Vladimir Putin tuto soutěž vrátit na obrazovky.
Právě napětí mezi Ruskem a Ukrajinou odhalilo, jak hluboce je soutěž politicky zabarvená. V roce 2014 se Eurovize konala jen krátce po ruské anexi Krymu. Během vystoupení ruských sester Tolmačevových museli organizátoři zavést technologii na potlačení bučení publika.
O dva roky později soutěž vyhrála ukrajinská zpěvačka Jamala, která v písni 1944 popisuje utlačování krymských Tatarů během Stalinovy vlády, ve které očividně poukazovala na probíhající ruskou okupaci Krymu.
Jamala tehdy sice čelila obviněním za politický přesah její písně, Evropská vysílací unie (EBU), která Eurovizi pořádá, se ale rozhodla nijak nezasáhnout. Díky vítězství se pořadatelství o rok později přesunulo do ukrajinského Kyjeva – a Rusko se soutěže odmítlo zúčastnit.
Ještě víc Eurovizi ovlivnila invaze ruské armády na Ukrajinu v roce 2022. Tehdy se EBU rozhodla Rusko ze soutěže diskvalifikovat.
„Ve světle bezprecedentní krize na Ukrajině by ruská účast přinesla soutěži špatnou pověst. “
Evropská vysílací unie (EBU) (vyjádření k diskvalifikaci Ruska z Eurovize v roce 2022)
Někteří tento krok vnímali tak, že navenek apolitická soutěž jednoznačně podpořila Ukrajinu. O několik měsíců později Ukrajina soutěž zcela ovládla. Hudebníci z Kalush Orchestra zvítězili zejména díky rekordní podpoře televizních diváků. Jejich vítězství bylo okamžitě spojováno s vlnou solidarity evropských diváků a vítězná píseň Stefania pak na nějakou dobu ovládla sociální sítě jako hudební symbol války na Ukrajině.
Zároveň se tím ale ukázalo, že pořadatelé soutěže se stejně jako její diváci přeci jen dokáží přiklonit na stranu v mezinárodním ozbrojeném konfliktu – a jistým způsobem tak i ovlivňovat, jak se Evropa navenek prezentuje.
Hlas lidu vs. experti
Evropská solidarita, která vedla k vítězství Ukrajiny v roce 2022, ukazuje, že z hlasování diváků je napříč roky možné mnohé vyčíst. Řecko a Kypr si pravidelně udělují nejvyšší body, zatímco Arménie a Ázerbájdžán si je prakticky vždy odpírají.
Když na začátku tisíciletí začaly soutěži dominovat východní země (nejvýrazněji tehdy za Ukrajinu bodovala Ruslana), zavedla v roce 2009 EBU poroty složené z hudebních expertů, aby vyvážily hlasování diváků. Tento krok měl zmírnit regionální náklonnost a zvednout hudební kvalitu.
V posledních letech ale začala být role porot zpochybňována. Poslední vítěz, který vyhrál jak u porot, tak u diváků, byl Portugalec Salvador Sobral v roce 2017. Od ukrajinského vítězství v roce 2022 se navíc celkovým vítězem pokaždé stala země, která vyhrála u porot, ne u diváků.
Kritici začali poukazovat na to, že není jasné, co přesně kvalifikuje hudebního experta natolik, aby měl jeho hlas stejnou váhu jako hlasy desítek až stovek tisíc lidí.
„Ve své podstatě je Eurovize mikrosvět,“ píše polský novinář Jan Maciejewski. Podle něj je v Eurovizi patrný anti-intelektuální a populistický proud, který naznačuje, že expertíza a zkušenosti nutně nemusí někoho kvalifikovat k mocenské pozici. „Podobné uvažování je ve větším měřítku patrné v posledních volebních obdobích napříč Evropou,“ míní.
Izrael a dvojí metr
Když moderátorka Mede zpívala, jak je „Eurovize cool“ a samozřejmě „apolitická“, řešila soutěž další těžkou otázku, kterou otevřel zákaz ruské účasti z roku 2022: jak přistupovat k Izraeli během konfliktu v Pásmu Gazy?
Diskvalifikaci nebo diskuzi o účasti Izraele začaly kromě diváků požadovat i veřejnoprávní televize, které spadají pod EBU – například slovinská RTV SLO nebo nizozemská AVROTROS.
Příliv kritiky ještě zesílil, když Izrael na Eurovizi vyslal zpěvačku Eden Golan s písní October Rain (Říjnový déšť), popisující teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023.
Po nátlaku fanoušků přiměla EBU Izrael, aby píseň přejmenoval a přetextoval z October Rain na Hurricane, účast v soutěži však organizace zemi žádným způsobem neomezila.
Soutěž tak ve švédském Malmö provázely propalestinské demonstrace, proti EBU vystoupili i někteří účinkující, jako třeba irská zpěvačka Bambie Thug nebo Nizozemec Joost Klein. Někteří navíc poukázali na dvojí metr pořadatelů, kteří za podobných okolností vyloučili Rusko.
Zároveň se objevily spekulace o vlivu kosmetické společnosti Moroccanoil, která je hlavním sponzorem soutěže a pochází z Izraele. Firma ani organizátoři se však k obviněním z toho, že společnost požaduje izraelskou účast v soutěži, nevyjádřili.
Izrael se nakonec protestům navzdory umístil vysoko, a to na pátém místě. Letos se soutěže zúčastní znovu – a i tentokrát se pohybuje na tenkém ledě eurovizní „apolitičnosti“.
VIDEO: Přeživší masakru Hamásu pojede na Eurovizi. Ve finále izraelské soutěže zpívala Dancing Queen
Číst článek
Zpěvačka Yuval Raphael by měla příští týden vystoupit s písní New Day Will Rise (Přijde nový den). Tentokrát je text písně dostatečně metaforický a politický podtext v něm není tak prvoplánový, mnohem výraznější je ale příběh samotné zpěvačky.
Jde totiž o jednu z jedenácti přeživších útoku Hamásu ze 7. října na hudební festival Nova. Raphael sama popisuje, jak se 8 hodin schovávala pod mrtvolami v bunkru a svůj příběh vyprávěla i před Radou lidských práv OSN. Shodou okolností, její píseň napsala stejná autorka jako loňskou kontroverzní Hurricane.
Napětí kolem účasti Izraele tak provází Eurovizi i letos. V dopise adresovaném EBU požaduje více než 70 účastníků předchozích ročníků diskvalifikaci Izraele, otevřít podobnou diskuzi se snaží i irská veřejnoprávní televize RTÉ.
Země se ale přitom řadí do širšího okruhu favoritů na výhru. Sázkové kanceláře zatím Izrael evidují kolem pátého místa, země má navíc kromě kritiků i velké množství příznivců – zřejmé to bylo loni, kdy Golan podle hlasů diváků skončila jako druhá, těsně za Chorvatskem.
Vlna konzervatismu
Česko bude na Eurovizi reprezentovat slovenský zpěvák. Adam Pavlovčin je známý ze SuperStar
Číst článek
Obavy z přesunu propalestinských protestů z ulic přímo do arény přiměly EBU, aby otevřela téma vlajek na Eurovizi. Loni tak pořadatelé fanouškům i hudebníkům zabavovali některé vlajky – zejména palestinské, v některých případech ale i třeba vlajky Evropské unie, což kritizovala i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.
Letos se ale pravidla pro soutěžící ještě zpřísnila. Na přelomu dubna a května EBU oznámila, že účinkující u sebe mohou mít jen jednu vlajku, a to vlajku země, kterou na soutěži reprezentují. Přísné omezení tak zakazuje nejen unijní nebo palestinské vlajky, ale i symbolické vlajky – jako třeba ty duhové.
„Eurovize vždy byla doménou queer lidí. S přezdívkou ‚gay superbowl‘ si získala popularitu mezi mnoha LGBTQ+ lidmi, kteří zbožňují každý aspekt této okázalé, kýčovité a přestřelené přehlídky sebevyjádření,“ píše pro server Dazed britský novinář Alim Kheraj.
V soutěži se během let objevila plejáda queer soutěžících, od rakouské vousaté zpěvačky Conchity Wurst, přes ukrajinskou drag queen Věrku Serďučku až po vítěze loňského ročníku Nemo, nebinárního zpěváka ze Švýcarska.
Popularitu mezi queer fanoušky v posledních letech si navíc soutěž uvědomuje čím dál tím víc. Ať už mluvíme o loňském skitu, ve kterém během propagace mobilní aplikace na hlasování několikrát zazněla notifikace z gay seznamky Grindr nebo o vystoupení moderátorů v roce 2013, které otevřeně podporovalo stejnopohlavní sňatky. I to samozřejmě soutěži kazí obraz apolitičnosti.
Soutěžící při zahajovacím ceremoniálu běžně mávali duhovými vlajkami a soutěž se nebála oslavovat jinakost. Vždyť „oslavujme jinakost“ byl i oficiální slogan ročníku, který v roce 2017 pořádala Ukrajina.
Vítězem 68. ročníku Eurovize je Švýcarsko. Nebinární zpěvák Nemo uspěl s písní o sebepoznání
Číst článek
„Zákaz duhových vlajek dává queer soutěžícím signál, že by měli svou identitu skrývat. Podporuje stud a vyloučení v době, kdy je viditelnost queer lidí napříč Evropou i světem naprosto zásadní,“ píše Kheraj.
Poukazuje tím na řadu evropských zemí, které se Eurovize účastní, a které aktivně práva LGBTQ+ lidí v posledních letech omezují. V soutěžícím Maďarsku vláda ústavně zakázala „zobrazování či propagaci homosexuality“, podobné zákony platí v Bulharsku nebo Gruzii.
Evropská vysílací unie se tak zdánlivě připojuje ke konzervativnímu proudu, který je patrný napříč Evropou – kromě již zmíněných zemí také třeba na Slovensku, v Lucembursku nebo v Itálii.
Dvanáct bodů pro politiku!
„Spojeni hudbou? Spíš spojeni kýčem,“ psal po skončení loňského ročníku Deník N. Kritici soutěž označují za přehlídku extravagance a nevkusu, která je veskrz jen nafouknutou bublinou.
I přes letitou kritiku ale soutěž pravidelně přitahuje pozornost více než dvou set milionů diváků. Loni si ji pustilo rekordních více než 240 milionů lidí. To je srovnatelné například s americkým Super Bowlem. „Povědomí o této soutěži často nabízí komplexnější vhled do geopolitiky a performativity než několik rozsáhlých komentářů v médiích,“ píše Maciejewski.
Eurovize skutečně umí být tím, za co se jí mnozí vysmívají. Je to soutěž plná extravagantních kostýmů, dramaticky vlajících vlasů, pyrotechniky a tklivých balad o lásce, kde se mísí kultury, široké úsměvy a proklamace o světovém míru.
Současně s tím ale může jít o unikátní ukazatel vývoje nálad a postojů v evropské společnosti na ploše jednoho televizního přenosu. Mikrosvět evropských hodnot, vztahů a konfliktů na pódiu se spoustou třpytek - i toho kýče.
